Daně

 

Daň je povinná platba, která je určena zákonem. Přispívá tedy do veřejného rozpočtu státu. Platby daní jsou pravidelné v intervalech nebo při událostech jako je dar nebo dědictví. Stát si tak prosazuje podíl na finančních aktivitách na svém území. Česká republika má daně rozdělené do dvou skupin. První skupina jsou daně přímé, které se odlišují od daní nepřímých tím, že je zde určená osoba (daňový subjekt), která bude daně platit. Patří zde daň z nemovitosti, daň z příjmu, daň silniční, daň darovací, daň z převodu nemovitosti a daň dědická. Druhou skupinu tvoří daně nepřímé. Jejich charakteristický znak je ve většině případů nemožnost určení osoby, která v konečné fázi určitou daň zaplatí. Zde lze pouze určit osoba, která daň na konci procesu odvádí. Tyto daně jsou charakterizované jako přirážky ke službám či prodeji zboží. Nepřímé daně nejvíce vycítí koneční spotřebitelé. Příkladem jsou zde daň spotřební a daň z přidané hodnoty (DPH). Daňový poplatník je osoba, jejíž majetek nebo příjem je přímě podroben danění. Plátci daní se vyskytují hlavně u nepřímých daní, ale mohou se objevit i u daní přímých. Plátce tedy daně vybírá a odvádí státu pod odpovědnosti svého majetku. Správou a účinným vybíráním dani je pověřen správce daně. Takovou institucí může být např. finanční úřad, obecní úřad nebo celní správa. Jejich úkoly jsou měření daní, vybírání daní, kontrola daní, vymáhání daní nebo účtování daní. Postupuje vždy v souladu se zákonem.

 

Historie daní

Výběr a uložení daní tvoří veřejnou část správy státu, proto se daňový systém vyvíjí později než při zakládání státu. Ve starších státech zdanění probíhalo podle majetku občana. Záleželo vždy na jeho jmění. Postupně se vypracoval systém, který je k vidění v dnešní době. Již ve starém Řecku se můžeme potkat se systémem daní, kdy ve 4. století př.n.l. byla povinnost odvádět dávky, veřejné pokuty nebo clo. Přímá daň ze jmění byla zavedena v roce 428 př.n.l.. Panovalo zde rozdělení obyvatel dle movitého a nemovitého jmění. Systém daní také existoval ve starověkém Římě, kde už v době královské byly zaznamenány první náznaky daní. Zde se jevily nejčastěji odvody v podobě přírodnin. Daním se zde říkalo berně. Placení daní zde probíhalo ve třech obdobích – září, leden a květen. Ve středověku se rýsoval nový systém daní ve Francké říši. V novověku už byl systém propracovanější, kdy se každý rok muselo odvádět určité množství k uhrazení státních výdajů. Vychází to ze zákona o vymáhání daní z roku 1521. S postupem času se vyvíjí systém daní do podob, jaké můžeme vídat v dnešní době.

 

Neodvádění daní

Každý je povinen odvádět daně, sociální a zdravotní pojištění. Jakmile člověk nebo zaměstnavatel tyto základní položky úmyslně neodvedou nebo odvedou nižší částku, dopouští se trestného činu. Jestliže zamlčená částka přesáhne 50 000 Kč, hrozí pachateli až tři roky odnětí svobody nebo zákaz činnosti. Jakmile dotyčný místo odvodů nechá značný finanční prospěch pro sebe (přesáhne-li částka 500 000 Kč), hrozí mu odnětí svobody po dobu 1 až 5 let nebo finanční odškodné. Na dobu 2 až 8 let odnětí svobody se může dostat, jakmile spáchá trestný čin ve velkém rozsahu. V takových případech je vhodné se obrátit nejen na právníka, ale i na osvědčené firmy nabízející daňové poradenství. Trestní odpovědnost za škodu způsobenou neplacením daní a pojištění zaniká, jestliže dotyčný stihne uhradit způsobenou škodu do doby, než začne probíhat soud 1. stupně s pachatelem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.